„Navždy sbohem, princi! Už se asi neuvidíme,“ myslí si Popelka. Ve spěchu však
nechává na schodišti střevíček. Když se princ rozhlíží, najde ten drobounký
pantoflíček. Král všechno dobře pozoroval a viděl, že synovi na dívce opravdově
záleží. Nechtěli s královnou, aby seprinc trápil, a takmuporadili, abynechal vyhlásit,
že dívka, které padne střevíček, se stane jeho ženou.
S početným doprovodem se tedy mladík vydal hledat po celé zemi svou
vyvolenou. Objížděl všechna mladá děvčata, která v království žila. Poslední dobou
propadal zoufalství, protože po krásné princezně jako by se země slehla.
Statek, na jehož vrata zaklepal, byl jeden z posledních. Otevřela mu macecha
s vyšňořenou Dorou. Už věděly, že princ bude zkoušet střevíc. Kdepak, Doramá příliš
velké chodidlo. Ani když skrčí prsty, noha se nevejde do tak malinkého střevíčku.
„Máte doma ještě jinou dívku?“ zeptal se unavený princ.
„Ano, výsosti,“ odpověděl za macechu její muž, který se právě vrátil z lesa,
„to je moje dcerka Popelka.“ Macecha se zatvářila na sedláka jako sto čertů
amávla rukou:„Ale to je taková šedivka. Ráda sehrabe vpopelu. Kdepak ta a skvostné
šaty! Špindíra to je!“
O Popelce – 7
Pohádky od maminky 2, © NovaDida, spol. s r. o., 2012, texty napsala Dagmar Pernická,
