Koza se rozloučila a vyšla na dvůr. Ještě se otočila a zamávala svým
mláďátkům. Však na ně bude celou dobu myslet. Kůzlátka se dívala za
maminkou, čumáčky přilepeny na skle. Jejich smutek brzy zmizel, protože
se chtěla mezi sebou poměřit, kdo z nich je větší.
„Já, já,“ hlásil kozlík.
„Ne a ne, my máme růžky o hodně větší, heč!“
„Kdepak, já jsem silnější!“
„A my máme běloučkou srst a ty ses ráno nemyl!“
A tak se přeli, hádali, pak zase ztichli, pak se zase pošťuchovali. A do
toho mumraje kde se vzal, tu se vzal, na dvoře stojí vlk Šedivec.
Vlk žije v hlubokém lese, podobá se psovi, ale má jiné uši, čumák
a hlavně oči. Když je široce otevře a zježí bojovně srst, jde z něj strach.
I husy na dvoře se před ním ukrývají, ale on myslí jen na kůzlátka. Však
starou kozu pečlivě a tajně sledoval, když odcházela z domu. Její mladé
přelstí a pak se bude mít! To budou hody!
Kůzlátka, buďte ve střehu a hlavně pamatujte na to, co říkala maminka.
O neposlušných kůzlátkách – 2
Pohádky od maminky 3, © NovaDida, spol. s r. o., 2013, texty napsala Dagmar Pernická,
