Tak tentokrát si na mě nepřijdou, kůzlata jedna! Všechno chytře udělám,
nakonec je pochytám. A že nemám tak líbezný hlas? Nevadí, všechno se
přece dá zařídit, brumlal si pod vousy Šedivec. Sedl si na pařez, hlavu do
dlaní a moc a moc se zamyslel. Zkusil změnit hlas a zazpívat písničku, ale
sám uznal, že je to bručení starého vlka a navíc se mu všude do tónu pletl
jeho předlouhý jazyk. Moc velká sláva to nebyla. Ale počkat, počkat, že
by? Že by se odvážil jít za kovářem do vesnice a zkrátit ten svůj neposlušný
jazyk, aby měl tenký hlas?
Cestu do kovárny našel po čichu. Tam to taky vonělo! Ale jinak než
v pekařství. Od výhně sálalo teplo, rozžhavené uhlíky čekaly na kovářovo
železo, až bude kovat podkovy, kosy, srpy. Nakonec ponoří výrobek do
kbelíku s vodou, až to zasyčí.
Vlk tahá kováře za jeho koženou zástěru: „Chci mít jemný hlásek. Zkrať
mi jazyk, uštípni ho, upiluj. Potřebuji zpívat líbezně a mile.“
Jak Šedivec řekl, tak se stalo. Pak zaplatil kováři za práci a pelášil za
kozičkami.
Teď je jeho zjevdokonalý apřipadá si, žemluví jakopaní koza.Tentokrát
se mu lest určitě povede a kůzlátka mu uvěří.
O neposlušných kůzlátkách – 5
Pohádky od maminky 3, © NovaDida, spol. s r. o., 2013, texty napsala Dagmar Pernická,
