Tak to byla poslední kapka, díky které vlkova hraná trpělivost
přetekla. Karkulka jej urazila hned dvakrát. Já a pes? No fuuuj! Já se svým
skvělým čichem a stopařskými schopnostmi, že bych zabloudil? No to si
vypiješ! Otočil se a bez dalšího slova zmizel.
Jen vlk uslyšel, že Karkulka jde za babičkou, sotva to promyslel,
jiskřička v očích přeskočila a už ví, co bude dělat. Už to má!
„Dobrý nápad, vlku,“ pochválil sám sebe. „No, nejsem úžasný
a nejlepší? Dorazím k chaloupce dříve, než Karkulka dojde. A nepoběžím
pěšinkou, po které se vydala holčička, ale vezmu to cestou necestou.
Zkratkou přes hluboký a tmavý les. Lidé se tam bojí vkročit. Ale já ne,
kdepak, jsem hrdina.“
To všechno se honilo vlkovi v hlavě. Rozběhl se. Lapá po dechu, ale
běží, běží. Au, au, pichlavé maliní a ostružiník chytají do svých šlahounů
tlapy, jako by nechtěly vlka pustit dál. Vlk si to však mete hlava, nehlava.
V krku mu vyschlo, jazyk žíznivě visí z tlamy a nedočkavostí strašlivě poulí
oči. V jeho pohledu není nic dobrého.
Vpřed!
O Červené Karkulce – 4
Pohádky od maminky I, © NovaDida, spol. s r. o., 2011, texty napsala Dagmar Pernická,
