To je ale malá holčička, myslel si vlk. Ha, co tady dělá tak sama v lese?
Amá košík. A v něm určitě něco, co berou vlci jako laskominu, dělal si tisíce
chutí. Mňam, mlask!
Ještě se opatrně rozhlíží kolem sebe. Největší strach má z hajného
Zajíce. Ještě teď cítí, jak dostal brok do kožichu, když se mu vysmíval:
„Zajíc, Zajíc, ty jsi hajný na nic. Střílet umíš velice jen ty svoje slepice.“
Tehdy v poslední chvíli vzal nohy na ramena. S hajným by se nerad potkal,
ještě by si chtěl vyřídit s ním nějaké další účty.
Ale teď jevlkova chvíle.Vystoupil předKarkulku, důležitě jakopanučitel
zvedl tlapu, ukázal na ni drápem a hlubokým hlasem se zeptal: „A ty jsi
kdo?“ „Já jsem prosím Červená Karkulka,“ odpověděla způsobně holčička.
„A co to neseš? Maso?“ „Ne, nesu babičce dárky, ona má narozeniny. Bydlí
v chaloupce za lesem.“
Vlkovi začalo svítat. Tady bych se mohl mít opravdu skvěle. „A víš, kdo
jsem já?“ „Ne, ale velice se podobáš pejskovi. Netrefíš domů?“ bezelstně
odpověděla.
O Červené Karkulce – 3
Pohádky od maminky I, © NovaDida, spol. s r. o., 2011, texty napsala Dagmar Pernická,
