Smolíček byl smutnější a smutnější. Nikdo si s ním nepovídal, ani nehrál. Teď
hořce litoval, že neposlechl.
Jednoho dne se babicím zdálo, že už je Smolíček dost vykrmený a tlustý.
Aby je neslyšel, radily se o tomvšemv koutě jeskyně: „Sestry, připravíme lopatu
a šup s ním do pece! Už je čas!“ Zatopí, rozpálí ohniště a upečou si ho.
Nanosily z lesa dříví. Za chvíli v kamnech zlověstně praská oheň a to nic
dobrého nepřinese. Smolíček pochopil, o co jde, tuší, že udeřila jeho poslední
hodina. Prosí jezinky, aby ho pustily na svobodu. Ale ty nechtějí ani slyšet.
Neslitovaly se, žene je lákavá vidina hodů. Kdepak hodné babičky! Smolíček
začne ze všech sil volat:
„Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?
Smolíčka pacholíčka jezinky pryč nesou!“
O Smolíčkovi – 7
Pohádky od maminky 4, © NovaDida, spol. s r. o., 2013, texty napsala Dagmar Pernická,
