Jelen už odešel, když Smolíček vstal z postele. Myslel na včerejší jelenovy
výčitky, na to, jak sliboval, že poslechne dobré rady, a proto se rozhodl, že dnes
zůstane ve světnici. Byl čas nahraní, ale toho za chvíli přestalobavit a toužebně
se díval z okna. Tu najednou slyší vítr, nějaký šramot a ťukání na dveře. Pak ho
líbezné hlásky přemlouvají:
„
Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku,
jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“
„Ne a neotevřu! Poslouchám! Nepřemluvíte mě,“ zacpává si uši Smolíček,
aby neslyšel vemlouvavé hlasy. Ale nějak to nejde.
Tu jedna z nich začne plakat: „Ale nám je po ránu velká zima a ty nás tady
necháš stát. Vítr nás rozfouká.“ Smolíčkovi bylo jezinek líto. „Trošinku pootevřu,
aby si ohřály prstíčky, když tak žadoní,“ myslí si chlapec a otevírá jen na úzkou
škvírku. Nejdříve se objevil jeden prst, pak ruka, hlavy a …už před ním stojí tři
babice. Tentokrát mu zavážou oči a běží s větrem o závod.
Pomůže někdo Smolíčkovi?
O Smolíčkovi – 5
Pohádky od maminky 4, © NovaDida, spol. s r. o., 2013, texty napsala Dagmar Pernická,
